Byl to realitní sen.
Bývalý mlýn, na stráni pod temným lesem. Před nějakými deseti lety ještě obýván posledními majiteli, než záhadně zemřeli. Potomci zabednili okna a dveře a v rámci možností vše zajistili tak, aby dovnitř nikdo nelezl.
Sice se tam nakonec někdo dostal, ale bylo to teprve před zimou a nic moc nenapáchal. Střecha byla v dobrém stavu, takže dovnitř nezatékalo. Ticho mlýna bylo děsivé, skrývalo tajemství, které nechtělo být odhaleno.
Kousek dál od mlýna, směrem k lesu, byl rybník, docela velký, který zachytával vodu z lesa a ze dvou potoků. Voda tam stála nehybná a temná, odrážejíc stíny lesa. Skrz stavidlo pak vedla voda dále do vesnice. Náhon k mlýnu byl zanesený a nepoužíval se od války.
Zahrada byla zarostlá a zanedbaná, roky se v ní nic nedělo. Když jste u té nemovitosti stáli a prohlíželi si ji, působila na vás spíše depresivně, jako by vás obklopovala tíha vzpomínek na něco dávného. Někdo by mohl říct, že i melancholicky, ale takových lidí moc není. Na první pohled to zkrátka celé působilo zpustle a zanedbaně, s podivnou aurou tajemství. A to bylo moc dobře.
Vnuci původních majitelů se toho potřebovali zbavit rychle a protože viděli starý a hnusný barák, nechtěli moc peněz. Plácli jsme si docela rychle, jako by si chtěli ulehčit od tíže, kterou jim ta nemovitost přinášela.
V realitách jsem se pohyboval již několik let. Jako řadový realitní agent pro velkou realitní franšízu. Dělal jsem klasickou realitní dělničinu a dělal jsem ji dlouho. Ale cíleně. Získával jsem zkušenosti. Od starších agentů, od šéfa, učil jsem se, jak to chodí, co dělat a co nedělat, jak poznat výhodnou nemovitost a především, jak poznat nemovitost s mimořádným potenciálem, když ji uvidíte. A ten mlýn přesně taková nemovitost byla.
A byla to zároveň i moje šance.
Dlouho a trpělivě jsem čekal, až mě do nosu cvrnkne něco, co bude stát za to. A mezitím jsem spořil peníze, abych až ta správná chvíle nastane, byl připravený.
A tak jsem tehdy toho sychravého října stál ve zpustlé zahradě, v kapse jsem měl klíče a v představách si projektoval, co všechno na domě upravím a jak nakonec bude vypadat. A především – za kolik peněz nemovitost prodám. Ale pod povrchem těchto myšlenek mě tížil neklidný pocit, jako by mlýn měl svá vlastní pravidla, kterým jsem zatím nerozuměl.
Začal jsem s opravami hned druhý den. Nejprve bylo třeba prořezat zahradu, aby se dalo k mlýnu pohodlněji dostat, a pak jsem se pustil do vnitřku. Stará okna jsem demontoval a nahradil novými. Místy se ukázaly problémy s izolací, a tak jsem strávil několik dnů zajišťováním, aby mlýn držel teplo. Každá oprava mi ale dodávala pocit, že dělám krok vpřed. Mlýn ožíval, a já měl pocit, že jsem mu vdechoval nový život.
Rozhodl jsem se, že všechny opravy provedu sám. Nejen proto, že jsem chtěl ušetřit, ale také proto, že jsem se vždy považoval za manuálně zručného. Kromě toho mě práce rukama naplňovala – měl jsem rád ten pocit, že něco buduju od základů vlastními silami. Byl to můj projekt, moje dílo, a já chtěl, aby všechno bylo přesně tak, jak jsem si představoval.
Jednoho večera, když už se stmívalo a já se chystal k odjezdu, zaklepal někdo na staré dřevěné dveře. Bylo to podivné – mlýn stál uprostřed ničeho, a návštěvy tu nebyly obvyklé. Otevřel jsem dveře a stál tam starý muž, který vypadal jako z jiného století. Měl na sobě dobové oblečení, kabát a klobouk, který byste čekali spíš na ilustraci z učebnice historie. Jeho tvář byla zbrázděná vráskami a oči měly podivný lesk.
“Pane, prosím vás, nechte ten mlýn být,” pronesl muž hlasem, který zněl jako ozvěna něčeho velmi starého. Jeho mluva byla archaická, používal výrazy, které jsem slyšel snad jen ve starých filmech nebo četl v knihách. “Není radno se do těchto míst vměšovat. Jsou věci, které mají zůstat, jak jsou. Tato půda, tato voda, toto místo… má svou vlastní duši. A věřte mi, mládenče, že kdo do něj zasáhne, nenajde nikdy klidu.”
“Co to povídáte, dědo?” odpověděl jsem, snažíce se o uvolněný tón, ale cítil jsem, jak mi tuhne krev v žilách. “Tohle je jen starý obyčejný mlýn, který potřebuje trochu práce. Udělám z něj něco pěkného.”
Starý muž se na mě zamračil a zhluboka se nadechl. “Starý mlýn? Ne, mládenče, toto místo není obyčejné. Příběhy a vzpomínky, co jsou zde zakleté, by vás strašily po zbytek vašeho života. Jsem zde, abych vás varoval. Poslední varování. Jestli budete pokračovat, čeká vás jen zkáza a žal.”
Byl jsem zmatený. Z jeho přítomnosti mi přeběhl mráz po zádech, ale odmítl jsem jeho žádost. Měl jsem svůj plán, své investice, a nedal jsem si to vzít. Muž mě chvíli pozoroval, jako by se díval až do hlubin mé duše, a pak se beze slova otočil a odešel do noci. Jeho postava zmizela v temnotě, a já za sebou zavřel dveře, stále trochu nejistý, co to vlastně bylo.
Další týdny pokračovaly ve znamení oprav. Snažil jsem se na podivného starce nemyslet, i když jeho slova mi zůstala v hlavě jako ozvěna. Mlýn se začal měnit – objevily se nové stěny, podlahy byly očištěné, a celé místo začalo vypadat jako skutečná nemovitost s potenciálem. Už jsem si začal být jistý, že se z toho stane něco mimořádného. Právě tehdy se starý muž vrátil.
Tentokrát byl jeho výraz odhodlanější a v jeho očích byla chladná zuřivost. Zaklepal silněji a bez čekání vstoupil dovnitř, jako by měl na to právo. Jeho tvář byla stažená hněvem, a jeho oči hořely ledovou zuřivostí.
“Varoval jsem vás,” pronesl, jeho hlas zněl jako vzdálený hrom. “Říkal jsem vám, abyste tento mlýn nechal být. Ale vy jste neposlechl. Nyní budete čelit následkům!”
Než jsem stihl odpovědět, muž na mě fyzicky zaútočil. Vyrazil proti mně a začal mě strkat a bít. Zpočátku jsem se snažil uhnout, nechtěl jsem se do žádného fyzického konfliktu pouštět, zvlášť ne se starcem. Ale jeho síla mě překvapila. Bylo to, jako by v něm bylo něco víc, než by jeho věk dovoloval. Nakonec jsem se musel začít aktivně bránit. Chytil jsem ho za zápěstí, zkroutil mu ruku a snažil se ho od sebe odstrčit, ale on neustával.
Mlátili jsme se po celém mlýně, přehazovali si údery, zápasili jako divoká zvířata. Nábytek se pod námi tříštil, skříně se povalovaly, stůl se rozlomil na dvě části. V jednu chvíli jsem ho strhl na zem, a myslel jsem, že je po všem. Muž zůstal ležet, těžce oddechoval a v hrdle mu podivně bublalo a já si říkal, že to mám za sebou. Že jsem vyhrál. Stál jsem nad ním, lapaje po dechu, a cítil jsem, jak mi adrenalin stoupá do hlavy.
Jenže pak se něco změnilo. Z ticha mlýna se ozval zvuk, jako by střechou začala protékat voda. Ohlédl jsem se nahoru a spatřil, jak voda začíná kapat skrze trámy. Nejprve jen kapky, které padaly na podlahu a vytvářely malé kaluže. Pak se strop začal měnit – voda začala prosakovat ve větších a větších proudech, jako by bouře byla přímo nad námi.
Uvědomil jsem si, že starý muž mluví. Opět jsem se na něj podíval. Ve tváři měl děsivý výraz a z hrdla mu vycházel dunivý, hluboký hlas, který pronášel slova v jazyce, kterému jsem nerozuměl.
Pak jsem uslyšel, jak kohoutky v kuchyni začaly syčet, a o několik sekund později explodovaly. Voda stříkala do všech stran, vytékala ze stěn a zaplavovala podlahu. Každý úder vody byl jako rána do těla, jako by měl starý muž nad vodou úplnou moc. Cítil jsem, jak mi podkluzují nohy, jak se vše mění v chaos.
V té chvíli mi došlo, že tohle není něco, s čím bych mohl bojovat. Vyběhl jsem ven, v naději, že tam najdu útočiště, že uniknu té šílené síle. Ale venku mě čekalo ještě větší šílenství. Bouře zesílila, vítr bičoval stromy a déšť padal ve vodopádech. Rybník se vzedmul a voda z něj začala valit přes břehy směrem k mlýnu. Všechno kolem mě se hroutilo pod tlakem rozběsněné přírody.
A pak jsem ho spatřil. Toho starce. Vznášel se ve vodním víru, jako by byl součástí té apokalypsy. Jeho oči zářily ledovým světlem a jeho tělo byla obklopeno vodními proudy, které ho podpíraly a nesly. Vypadal šíleně, mocně, jako ztělesněná síla přírody, proti které jsem neměl šanci. Každý pokus o útěk byl marný. Voda mě dostihla, objala mě a stáhla dolů. Cítil jsem, jak se mi nedostává vzduchu, a poslední, co jsem viděl, byla jeho triumfální postava vznášející se v té zuřící vodní zkáze.
Teď jsou moje dny jednotvárné. Už jsem si zvykl na ticho a na chlad, který nikdy nepolevuje. Nikdy není den, nikdy noc. Jen nekonečné šero a klid. Zpočátku jsem nechápal, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Vzpomínky se vracely pomalu, jako by byly pohřbené v hlubinách zapomnění.
Nějaký čas jsem si myslel, že je to jen sen. Že se musím probudit a všechno to bude pryč. Že to celé byl jen přelud – ten starý muž, jeho síla, voda, která se mě snažila pohltit. Ale dny plynuly, a já jsem se z domnělého snu stále neprobouzel. Postupně mi začalo docházet, že to sen není. Každý den jsem vnímal ten stejný chlad, tu stejnou vlhkost, tu stejné šero. A vše do sebe začalo zapadat.
Nakonec jsem přijal skutečnost. Můj boj jsem prohrál. Ten starý muž nebyl obyčejný člověk – byla to bytost z dávných mýtů a legend, z pohádek, které jsem slýchával jako dítě, mocná síla dávných věků. Byl něčím, co se zdálo být jen výplodem představ, ale teď se zhmotnil přímo v mém životě, neúprosný a neporazitelný. Postupně se všechny kousky skládačky začaly spojovat, až se přede mnou objevilo děsivé poznání – byl to Vodník. Hastrman. Vodený muž, jak ho nazývali ve starých příbězích.
Teď jsem jedním z těch, které spoutal. Utopenec, navěky připoutaný k rybníku, sloužící vodníkovi, dokud nepřijde den posledního soudu. Bylo to děsivé poznání, když se všechny kousky skládačky spojily a já pochopil, co se stalo. Zatímco svět nahoře pokračuje, já zůstávám tady dole, mezi vodními rostlinami a tichými hlubinami, kde čas nemá význam. A čekám.