Otevřel jsem oči.
Pohled do stropu. A pak otázka – co dál? Zní to filozoficky…
Kdepak. Mám jen dvě možnosti. Vstát, nebo zůstat ležet, čas v tuto chvíli nehrál roli. Čas nehraje roli. Ani prve, ani teď. Dvě možnosti byly neustále přede mnou. Vstát anebo zůstat ležet. Jednu nohu přelomím v koleni přes okraj postele a pokládám chodidlo na podlahu. Je studená. Podlaha je studená. I mé chodidlo se stane studeným. Stále mám dvě možnosti. Noha se zasunula zpět pod peřinu, pohled setrvává na stropě. Na bílém stropě. Bílý strop nade mnou a rozhodnutí ve mně… Prudce odhazuji peřinu a vstávám. Chladná podlaha se stává snesitelnou a tak zapomínám na zimu. Teď pro ni nikde není místo. Je podzim. Zima teprve čeká.
Přesun do koupelny. To vždy něco znamená. Očistu těla. Ta upatlanost noci mizí v černé díře umyvadla – a pak pohled do zrcadla a potřeba očisty ducha, ale černá díra pro upatlanou duši nikde. Studená voda na mé tváři, zase ten chlad. Je všude.
Oblékám se i když nevím proč. Zakrývám svou nahotu, abych mohl mezi lidi. Nemám z toho strach. Vyjdu ven. Nakupovat. To se musí…
Pečivo. Je žluté, je dobré, je ho dostatek. Všude, kam se podívám, jsou lidi. Nakupují. Já taky nakupuji. Pečivo.
Platím. Je to levné. Laciné. Všude kam se podívám jsou lidi. Platí.
„Bude to všechno?“ Ptá se pokladní. Bude to všechno – ptám se sám sebe.
„Ano,“ odpovídám.
Já odpověděl. Mám plnou hlavu myšlenek a plnou tašku pečiva. Všude kam se podívám vidím člověka. Člověka s plnou taškou. Člověka…
Dnes má přijet. Těším se. Těším se, protože Ona je smysl. Ona jsem teď já. Skrze ní jsem já. Skrze ní jsem. Jsem.
Opět doma. Pečivo urovnáno a vařím kávu. V bytě je chladno, přestože zima je daleko. Posadím se na židli a přikryji se dekou. Vypadám jak stařec s kávou. V tichosti popíjím horký nápoj, abych byl náhle vyrušen zvoněním telefonu. Aktivuji vynález a přikládám ho k uchu.
„…něco se stalo, měl bys přijet.“
Její matka. Je rozrušena. Velmi. Musím k ní – je vdova a je sama. Bojí se. Nemá se ke komu přimknout. Ani ke své dceři. Nemůže ji najít. Neví kde je. Já to taky nevím. Káva zůstává nedopita.
Zvoním na zvonek a mám strach.
„Neviděla jsem ji od včerejška. Měla přijít v noci. Nepřišla. Nemůžu se jí dovolat.“
„Kam říkala, že půjde?“ Snažím se uvažovat.
„Říkala něco o Sigmě.“
Sigma. Klub ve městě. Vycházím z domu, nasedám do auta a vyrážím do města. Klub je zavřený. Otvírá až v podvečer. Vracím se k její matce a volám na policii.
„Jak vypadala?“ – proč se ptá v minulém čase?
Popíšu ji.
„Moment, vydržte vteřinku…“ Ticho v telefonu. Svět se zastaví. Už vím. Je to nezvratné.
„Vy jste příbuzný?“ Jiný hlas.
„Nejsem.“ Nejsem…
„A kdo jste?“ Kdo jsem?
Předám telefon. Vystrašená žena mluví:
„Dobrý den. Já jsem její matka..“ Mluví ještě nějakou dobu, ale já už neposlouchám. Cítím, že se něco hroutí. Cítím zároveň, že mě to naplňuje silou. Cítím zvědavost. Kam je možno zajít? Žena položí telefon a podívá se na mě.
„Mám jet do nemocnice.“
Jedu s ní. Cestou mlčíme. Oba víme, co se děje. Bude to velmi obtížné. Pro nás oba.
Doktor je starý a zkušený. Chvíli hovoří s policistou, který přijel chvíli před námi. Když domluví, doktor zmizí ve dveřích a policista dojde k nám. Otočí se na mě.
„Vy jste její přítel?“
Kývnu hlavou.
„Jste si blízcí?“
Kdyby se nekonečnost stala konečností, nezajímalo by mě to – neboť zde byla Ona. Kdyby explodovalo Slunce, nezajímalo by mě to – neboť zde byla Ona. Kdyby zanikl vesmír, nezajímalo by mě to – neboť při zániku by ona byla vedle mě. Když přichází poznání, když přichází jaro, když přichází přítel, když přichází štěstí – to vše jsem poznal a vím, že nic z toho nejde srovnat s tím, když přichází Ona. A když odchází? Pak odcházím s ní a čekám až se vrátí, abych se mohl vrátit i já. Bez ní nejsem já.
„Ano, jsme se blízcí.“
Policista se mi dívá do očí. Pak sklopí svůj zrak. Pak hovoří. K matce i ke mně zároveň.
„V noci bylo nalezeno tělo mladé ženy. Neměla u sebe doklady. Je dost dobře možné, že se jedna o.. o vaší dceru. Pojďte prosím se mnou.“ Koukne ne mě. „Vy taky.“
Trojice lidí prochází dveřmi a všichni ví, co bude následovat.
Jsem doma.
Je zima. Voda ve varné konvici zběsile bublá. Už poněkolikáté.
Je zima. Voda ve varné konvici se téměř vypařila. Vynález se vypne. Už ho znova nezapínám.
Je zima.
Voda ve varné konvici je studená a venku je tma. Všude je tma. Ve mně je tma.
Matku již odnesli. Po injekci se konečně utišila. Já zachovávám zdání klidu.
„Co se stalo?“
„Zatím toho moc nevíme. Našel ji nějaký opilý chlap, když se potácel z hospody. Prý ještě žila. Povedlo se mu zavolat záchranku. Zemřela při převozu. Nebylo možné ji zachránit.“
„Co ty bodné rány?“
„Ty způsobil nůž.“
„Takže vražda…“
„Vražda.“
Jsem doma. Je tma. Chci vstát a přesunout se do postele, ale nedaří se mi to. Zůstávám sedět.
Jsem doma. Je světlo. Stále sedím. Kde je? Kam zmizela? Kam odešla? A odešla vůbec?
Konečně začínám plakat. Myslím si, že je to úleva.
Není.
Pláču stále hlasitěji. Přistihnu se, že křičím. Křičím dlouho.
Jsem doma. Je světlo. Ozývá se zvonek. Přinutím se jít otevřít. Za dveřmi stojí Přítel. Nevím, zda jsem rád, že ho vidím. V jeho očích je soucit. Cítím, že není falešný – taky Jí znal. Nechávám dveře otevřené a vracím se tam, odkud jsem vstal. Slyším, jak se dveře zavírají a po chvilce stojí přítel nade mnou. A já?
„Měl bys něco sníst.“ Hovoří ke mně, ale já neposlouchám. Já nechci poslouchat. Já už nechci nic, neboť cítím, že již není žádného já. Uzavřel jsem svět a odvrhl jej. Čekám, až on udělá totéž se mnou.
„Našli ho.“
Výbuch supernovy. Ticho hřbitova. To vše v jediné vteřině. Hučení v uších, studený pot na spáncích. Bušení srdce, pulsování duše. Konečně mluvím.
„Kde je?“
„Ve vazbě.“
„Kde?“
„Chceš přesnou adresu nebo co? K čemu ti to bude?“
— — —
Tam nahoře, vysoko, tam, kde už ani ptáci nelétají, tam stvořila se dešťová kapka a vydala se na svou cestu k zemi. Na cestu, na kterou se vydaly miliardy dalších kapek, jimž není souzeno nic jiného, než rozprsknout se o špinavé dlaždice na nehezkém náměstí. Ale právě ta jediná kapka, ta, která je vyvolená, ta dopadla na tvář muže, který seděl na onom nehezkém náměstí a s pocitem marnosti pozoroval špinavé dlaždice. Kapka ho na tváři zastudila a muž si ji ledabylým pohybem setřel. Setřel si ji tak, jak se stírají slzy, neboť tento pohyb muž v poslední době konal často. Možná častěji, než by si sám přál. To jediné, co ho uklidňovalo – že slza byla vždy jediná. Jednou za čas se vykutálela, bez zjevné příčiny, bez zjevného důvodu, zkrátka jen tak se jí zachtělo být.
Muž zvedl oči k nebi. Temné mraky byly podivně vysoko a zvedal se nepříjemný vítr. Lidé na náměstí začali zrychlovat své kroky, aby co nejdříve mohli schovat své strachy někam pod střechu, někam, kde není taková zima. Muž se však nehýbal. Pomalu se vrátil pohledem na dlaždice. A tam, přímo před ním, poskakoval malý ptáček. Muž takový druh nikdy neviděl. Ptáček doskákal až téměř k mužově levé noze a zastavil se. Potom zvedl svou malou hlavičku, podíval se upřeně na muže a zašvitořil: “Spravedlnost spra spra spravedlnost.”
Soudce dočetl rozsudek, kývl na své přísedící a následně zmizel za dveřmi. Soudní síň se pomalu začala vyprazdňovat, justiční stráž pokynula na odsouzence a vyrazila spolu s ním na chodbu. Armáda novinářů obstoupila odsouzeného a spustila smršť dotazů. Odsouzený mlčel a snažil se protlačit ke schodům, což se mu za přispění strážců nakonec podařilo. Sestoupili o jedno patro a vydali se směrem k dalšímu schodišti, které již vedlo přímo k automobilu, jež měl odsouzeného dopravit zpátky do vazební věznice, aby si mohl vzít své věci. Byli už téměř u schodiště, když chodbou práskl výstřel. Odsouzený se sesypal k zemi, spolu s jedním ze strážců, ten druhý se tak lekl, že se mu na pár vteřin zastavilo srdce, proto nemohl vidět, kdo střílel.
Střílel muž, jež vyšel ze dveří záchodu, rozhlédl se, spatřil co chtěl, natáhl paži ve které držel zbraň a stiskl spoušť. Kulka si ani nestihla uvědomit, co se děje a už plnila svou povinnost. Muž poté pustil zbraň na zem, otočil se doprava a vešel do dveří označených cedulkou únikový východ. Sešel několik pater, prošel dalšími dveřmi a ocitl se na ulici.
Rozhlédl se a zmizel v davu.