Byl to realitní sen.
Bývalý mlýn, na louce pod starým lesem. Před nějakými deseti lety ještě obýván posledními majiteli, kteří ale zemřeli, už si nikdo nepamatuje jak, a jejich potomci zabednili okna i dveře a v rámci možností vše zajistili tak, aby dovnitř nikdo nelezl.
Kousek dál od mlýna, směrem k lesu, byl rybník, docela velký, který zachytával vodu z lesa a ze dvou potoků. Voda tam stála nehybná a temná, odrážejíc stíny lesa. Skrz stavidlo pak vedla voda dále do vesnice. Náhon k mlýnu byl zanesený a nepoužíval se od války. Nikdo neví od které.
Zahrada byla zarostlá a zanedbaná, roky se v ní nic nedělo. Když jste u té nemovitosti stáli a prohlíželi si ji, působila na vás spíše depresivně. Někdo by mohl říct, že i melancholicky, ale takových lidí moc není. Na první pohled to zkrátka celé působilo zpustle a zanedbaně. A to bylo moc dobře.
Vnuci původních majitelů se toho potřebovali zbavit rychle a protože viděli starý a hnusný barák. A nechtěli moc peněz. Plácli jsme si docela rychle, jako by si chtěli ulehčit od starostí, kterou jim ta nemovitost přinášela.
V realitách jsem se pohyboval již několik let. Jako řadový realitní agent pro velkou realitní franšízu. Dělal jsem klasickou realitní dělničinu a dělal jsem ji dlouho. Ale cíleně. Získával jsem zkušenosti. Od starších agentů, od šéfa, učil jsem se, jak to chodí, co dělat a co nedělat, jak poznat výhodnou nemovitost a především, jak poznat nemovitost s mimořádným potenciálem, když ji uvidíte. A ten mlýn přesně taková nemovitost byla.
A byla to zároveň i moje šance.
Dlouho a trpělivě jsem vyčkával, až mě do nosu cvrnkne něco, co bude stát za to. A mezitím jsem spořil peníze, abych až ta správná chvíle nastane, byl připravený.
A tak jsem tehdy toho sychravého října stál ve zpustlé zahradě, v kapse jsem měl klíče a v představách si projektoval, co všechno na domě upravím a jak nakonec bude vypadat. A především – za kolik peněz nemovitost prodám.
Začal jsem s renovací hned druhý den. Nejprve bylo třeba prořezat zahradu, aby se dalo k mlýnu pohodlněji dostat, a pak jsem se pustil do vnitřku. Stará okna jsem demontoval a nahradil novými. Místy se ukázaly problémy s izolací, a tak jsem strávil několik dnů zajišťováním, aby mlýn držel teplo. Každá oprava mi ale dodávala pocit, že dělám krok vpřed. Mlýn ožíval, a já měl pocit, že jsem mu vdechoval nový život.
Rozhodl jsem se, že všechny opravy provedu sám. Nejen proto, že jsem chtěl ušetřit, ale také proto, že jsem se vždy považoval za manuálně zručného. Kromě toho mě práce rukama naplňovala – měl jsem rád ten pocit, že něco buduju od základů vlastními silami. Byl to můj projekt, moje dílo, a já chtěl, aby všechno bylo přesně tak, jak jsem si představoval.
Věděl jsem, že to všechno bude trvat dlouho, ale peníze jsem našetřené měl a hlavně jsem věděl, že až zrenovovanou nemovitost umístím na trh, jen se po ní zapráší.
Jednou večer, když už se stmívalo a já se chystal k odjezdu, zaklepal někdo dveře. Bylo to dost podivné – mlýn stál uprostřed ničeho, a na návštěvy nikdo nechodil. Otevřel jsem dveře a stál tam starý muž, který vypadal jako z jiného století. Měl na sobě dobové oblečení, kabát a klobouk, který byste čekali spíš na ilustraci z učebnice historie. Jeho tvář byla zbrázděná vráskami a oči měly podivný lesk.
“Pane, prosím vás, nechte ten mlýn být,” pronesl muž hlasem, který zněl jako…, úplně nevím jak to popsat, prostě jako ozvěna něčeho velmi starého. Jeho mluva byla archaická, používal výrazy, které jsem slyšel snad jen ve starých filmech nebo četl v knihách. “Není radno se do těchto míst vměšovat. Jsou věci, které mají zůstat, jak jsou. Tato půda, tato voda, toto místo… má svou vlastní duši. A věřte mi, mládenče, že kdo do něj zasáhne, nenajde nikdy klidu.”
“Dobrý den, dědo?” odpověděl jsem a snažil se o uvolněný tón, ale cítil jsem, že jsem trošku v křeči. “Jsem novým majitelem tohoto starého mlýna, který, ano, potřebuje trochu práce. Udělám z něj něco pěkného.”
Starý muž se na mě zamračil a zhluboka se nadechl. “Starý mlýn? Ne, mládenče, toto místo není obyčejné. Příběhy a vzpomínky, co jsou zde zakleté, by vás strašily po zbytek vašeho života. Jsem zde, abych vás varoval. Poslední varování. Jestli budete pokračovat, čeká vás jen zkáza a žal.”
A odešel.
Byl jsem zmatený. A přiznám se, že se mi chtělo hrozně smát. Celé mi to připadalo jako výstup z ochotnického divadla. Ale pak jsem nad tím mávnul rukou. Měl jsem svůj plán, své investice, a to bylo pro mě nejdůležitější.
Další týdny pokračovaly ve znamení oprav. Mlýn se postupně proměňoval – postavil jsem nové stěny, podlahy byly očištěné, a celé místo začalo vypadat jako skutečná nemovitost s potenciálem. Už jsem si začal být jistý, že se z toho stane něco mimořádného. A ten starý muž zase přišel. Podruhé.
Tentokrát byl jeho příchod, řekněme agresivnější. Odhodlanější. Zaklepal silněji a rovnou vstoupil dovnitř, jako by měl na to právo. Jeho tvář byla stažená hněvem, a jeho oči hořely ledovou zuřivostí.
“Varoval jsem vás,” pronesl, jeho hlas zněl podivně přiškrceně. “Říkal jsem vám, abyste tento mlýn nechal být. Ale vy jste neposlechl. Nyní budete čelit následkům!”
Než jsem stihl odpovědět, ten chlap na mě zaútočil. Vyrazil proti mně a začal mě strkat a mlátit. Zpočátku jsem se snažil uhnout, nechtěl jsem se do žádného fyzického konfliktu pouštět, zvlášť ne se starcem. Ale jeho síla mě překvapila. Bylo to, jako by v něm bylo něco víc, než by jeho věk dovoloval. Nakonec jsem se musel začít aktivně bránit. Chytil jsem ho za zápěstí, zkroutil mu ruku a snažil se ho od sebe odstrčit, ale on nepřestával.
Proměnilo se to v opravdovou rvačku. Nábytek se pod námi tříštil, skříně se povalovaly, stůl se rozlomil na dvě části. V jednu chvíli jsem ho strhl na zem, a myslel jsem, že je po všem. Muž zůstal ležet, těžce oddechoval a v hrdle mu podivně bublalo a já si říkal, že je snad po všem. Těžce jsem oddechoval a přemýšlel, jak zavolám pomoc.
Jenže pak se něco změnilo. Ozval se zvuk, jako by střechou začala protékat voda. Podíval jsem se nahoru a uviděl, jak voda začíná kapat skrze trámy. Nejprve jen kapky, které padaly na podlahu a vytvářely malé kaluže. Pak ale začala voda prosakovat ve větších a větších proudech, jako by přímo nad námi byla bouře a já si uvědomil, že přesně to se děje. Skrz otevřené dveře jsem viděl, že venku je temno a velmi silný déšť.
Uvědomil jsem si, že starý muž mluví. Opět jsem se na něj podíval. Ve tváři měl děsivý výraz a z hrdla mu vycházel dunivý, hluboký hlas, který pronášel slova v jazyce, kterému jsem nerozuměl.
Pak jsem uslyšel, jak kohoutky v kuchyni začaly syčet, a o několik sekund později explodovaly. Voda stříkala do všech stran, vytékala ze stěn a zaplavovala podlahu. Podkluzovaly mi nohy a vše se začínalo proměňovat v chaos.
Čerstvě položená podlaha se vzdouvala tlakem vodního bahna, které se cpalo zespoda. Bojler explodoval a začalo z něj téct množství vody, které nikdy nemohl pojmout. Voda byla všude.
Vyběhl jsem ven. Ale venku mě čekalo ještě větší šílenství. Bouře zesílila, vítr bičoval stromy a déšť padal doslova ve vodopádech. Rybník se vzedmul a voda z něj se začala valit přes břehy směrem k mlýnu. Vše co ji stálo v cestě, smetla.
A pak jsem ho spatřil. Toho starce. Nevím jak se dostal ven, ale teď se vznášel ve vodním víru, jako by byl součástí té apokalypsy. Jeho oči zářily ledovým světlem a jeho tělo byla obklopeno vodními proudy, které ho podpíraly a nesly. Vypadal šíleně, mocně, a… starodávně.
Chtěl jsem utéct, ale voda mě dostihla, objala mě a stáhla dolů. Cítil jsem, jak se mi nedostává vzduchu, a poslední, co jsem viděl, byl ten stařec vznášející se zuřící vodní zkáze.
Teď jsou moje dny jednotvárné. Už jsem si zvykl na ticho a na chlad, který nikdy nepolevuje. Nikdy není den, nikdy noc. Jen nekonečné šero a klid. Zpočátku jsem nechápal, kde jsem, ani co se se mnou stalo. Vzpomínky se vracely pomalu, jako by byly pohřbené v hlubinách zapomnění.
Nějaký čas jsem si myslel, že je to jen sen. Že se musím probudit a všechno to bude pryč. Že to celé byl jen přelud – ten starý muž, jeho síla, voda, která se mě snažila pohltit. Ale dny plynuly, a já jsem se z domnělého snu stále neprobouzel. Postupně mi začalo docházet, že to sen není. Každý den jsem vnímal ten stejný chlad, tu stejnou vlhkost, to stejné šero. A vše do sebe začalo zapadat.
Nakonec jsem přijal skutečnost. Svůj boj jsem prohrál. Ten starý muž nebyl obyčejný člověk, samozřejmě že ne. Kdo ví, co vlastně byl. Bytost z dávných mýtů a legend? Nebo z pohádek, které jsem slýchával jako dítě? Zpočátku jsem nevěděl, ale postupně se všechny kousky skládačky začaly spojovat, až jsem si musel připustit děsivou pravdu – byl to vodník. Hastrman. Voden, jak ho nazývali ve starých příbězích.
Teď jsem jedním z těch, které spoutal. Utopenec, navěky připoutaný k rybníku, sloužící vodníkovi, dokud nepřijde den posledního soudu. Zatímco svět nahoře pokračuje, já zůstávám tady dole, mezi vodními rostlinami a tichými hlubinami, kde čas nemá význam. A čekám…
Až přijde další investor.