Category: Uncategorized

Otevřel jsem oči.

            Pohled do stropu. A pak otázka –  co dál? Zní to filozoficky…

            Kdepak. Mám jen dvě možnosti. Vstát, nebo zůstat ležet, čas v tuto chvíli nehrál roli. Čas nehraje roli. Ani prve, ani teď. Dvě možnosti byly neustále přede mnou. Vstát anebo zůstat ležet. Jednu nohu přelomím v koleni přes okraj postele a pokládám chodidlo na podlahu. Je studená. Podlaha je studená. I mé chodidlo se stane studeným. Stále mám dvě možnosti. Noha se zasunula zpět pod peřinu, pohled setrvává na stropě. Na bílém stropě. Bílý strop nade mnou a rozhodnutí ve mně… Prudce odhazuji peřinu a vstávám. Chladná podlaha se stává snesitelnou a tak zapomínám na zimu. Teď pro ni nikde není místo. Je podzim. Zima teprve čeká.

            Přesun do koupelny. To vždy něco znamená. Očistu těla. Ta upatlanost noci mizí v černé díře  umyvadla – a pak pohled do zrcadla a potřeba očisty ducha, ale černá díra pro upatlanou duši nikde. Studená voda na mé tváři, zase ten chlad. Je všude.

            Oblékám se i když nevím proč. Zakrývám svou nahotu, abych mohl mezi lidi. Nemám z toho strach. Vyjdu ven. Nakupovat. To se musí…

            Pečivo. Je žluté, je dobré, je ho dostatek. Všude, kam se podívám, jsou lidi. Nakupují. Já taky nakupuji. Pečivo.

            Platím. Je to levné. Laciné. Všude kam se podívám jsou lidi. Platí.

            „Bude to všechno?“ Ptá se pokladní. Bude to všechno – ptám se sám sebe.

            „Ano,“ odpovídám.

            Já odpověděl. Mám plnou hlavu myšlenek a plnou tašku pečiva. Všude kam se podívám vidím člověka. Člověka s plnou taškou. Člověka…

            Dnes má přijet. Těším se. Těším se, protože Ona je smysl. Ona jsem teď já. Skrze ní jsem já. Skrze ní jsem. Jsem.

            Opět doma. Pečivo urovnáno a vařím kávu. V bytě je chladno, přestože zima je daleko. Posadím se na židli a přikryji se dekou. Vypadám jak stařec s kávou. V tichosti popíjím horký nápoj, abych byl náhle vyrušen zvoněním telefonu. Aktivuji vynález a přikládám ho k uchu.

            „…něco se stalo, měl bys přijet.“

            Její matka. Je rozrušena. Velmi. Musím k ní – je vdova a je sama. Bojí se. Nemá se ke komu přimknout. Ani ke své dceři. Nemůže ji najít. Neví kde je. Já to taky nevím. Káva zůstává nedopita.

            Zvoním na zvonek a mám strach.

            „Neviděla jsem ji od včerejška. Měla přijít v noci. Nepřišla. Nemůžu se jí dovolat.“

            „Kam říkala, že půjde?“ Snažím se uvažovat.

            „Říkala něco o Sigmě.“

            Sigma. Klub ve městě. Vycházím z domu, nasedám do auta a vyrážím do města. Klub je zavřený. Otvírá až v podvečer. Vracím se k její matce a volám na policii.

            „Jak vypadala?“ – proč se ptá v minulém čase?

            Popíšu ji.

            „Moment, vydržte vteřinku…“ Ticho v telefonu. Svět se zastaví. Už vím. Je to nezvratné.

            „Vy jste příbuzný?“ Jiný hlas.

            „Nejsem.“ Nejsem…

            „A kdo jste?“ Kdo jsem?

            Předám telefon. Vystrašená žena mluví:

            „Dobrý den. Já jsem její matka..“ Mluví ještě nějakou dobu, ale já už neposlouchám. Cítím, že se něco hroutí. Cítím zároveň, že mě to naplňuje silou. Cítím zvědavost. Kam je možno zajít? Žena položí telefon a podívá se na mě.

            „Mám jet do nemocnice.“

            Jedu s ní. Cestou mlčíme. Oba víme, co se děje. Bude to velmi obtížné. Pro nás oba.

            Doktor je starý a zkušený. Chvíli hovoří s policistou, který přijel chvíli před námi. Když domluví, doktor zmizí ve dveřích a policista dojde k nám. Otočí se na mě.

            „Vy jste její přítel?“

            Kývnu hlavou.

            „Jste si blízcí?“

            Kdyby se nekonečnost stala konečností, nezajímalo by mě to – neboť zde byla Ona. Kdyby explodovalo Slunce, nezajímalo by mě to – neboť zde byla Ona. Kdyby zanikl vesmír, nezajímalo by mě to – neboť při zániku by ona byla vedle mě. Když přichází poznání, když přichází jaro, když přichází přítel, když přichází štěstí – to vše jsem poznal a vím, že nic z toho nejde srovnat s tím, když přichází Ona. A když odchází? Pak odcházím s ní a čekám až se vrátí, abych se mohl vrátit i já. Bez ní nejsem já.

            „Ano, jsme se blízcí.“

            Policista se mi dívá do očí. Pak sklopí svůj zrak. Pak hovoří. K matce i ke mně zároveň.

            „V noci bylo nalezeno tělo mladé ženy. Neměla u sebe doklady. Je dost dobře možné, že se jedna o.. o vaší dceru. Pojďte prosím se mnou.“ Koukne ne mě. „Vy taky.“

            Trojice lidí prochází dveřmi a všichni ví, co bude následovat.

            Jsem doma.

            Je zima. Voda ve varné konvici zběsile bublá. Už poněkolikáté. 

            Je zima. Voda ve varné konvici se téměř vypařila. Vynález se vypne. Už ho znova nezapínám.

            Je zima.

            Voda ve varné konvici je studená a venku je tma. Všude je tma. Ve mně je tma.

            Matku již odnesli. Po injekci se konečně utišila. Já zachovávám zdání klidu.

            „Co se stalo?“

            „Zatím toho moc nevíme. Našel ji nějaký opilý chlap, když se potácel z hospody. Prý ještě  žila. Povedlo se mu zavolat záchranku. Zemřela při převozu. Nebylo možné ji zachránit.“

            „Co ty bodné rány?“

            „Ty způsobil nůž.“

            „Takže vražda…“

            „Vražda.“

            Jsem doma. Je tma. Chci vstát a přesunout se do postele, ale nedaří se mi to. Zůstávám sedět.

            Jsem doma. Je světlo. Stále sedím. Kde je? Kam zmizela? Kam odešla? A odešla vůbec?

            Konečně začínám plakat. Myslím si, že je to úleva.

Není.

Pláču stále hlasitěji. Přistihnu se, že křičím. Křičím dlouho.

            Jsem doma. Je světlo. Ozývá se zvonek. Přinutím se jít otevřít. Za dveřmi stojí Přítel. Nevím, zda jsem rád, že ho vidím. V jeho očích je soucit. Cítím, že není falešný – taky Jí znal. Nechávám dveře otevřené a vracím se tam, odkud jsem vstal. Slyším, jak se dveře zavírají a po chvilce stojí přítel nade mnou. A já?

            „Měl bys něco sníst.“ Hovoří ke mně, ale já neposlouchám. Já nechci poslouchat. Já už nechci nic, neboť cítím, že již není žádného já. Uzavřel jsem svět a odvrhl jej. Čekám, až on udělá totéž se mnou.

            „Našli ho.“

            Výbuch supernovy. Ticho hřbitova. To vše v jediné vteřině. Hučení v uších, studený pot na spáncích. Bušení srdce, pulsování duše. Konečně mluvím.

            „Kde je?“

            „Ve vazbě.“

            „Kde?“

            „Chceš přesnou adresu nebo co? K čemu ti to bude?“

—            —            —

Tam nahoře, vysoko, tam, kde už ani ptáci nelétají, tam stvořila se dešťová kapka a vydala se na svou cestu k zemi. Na cestu, na kterou se vydaly miliardy dalších kapek, jimž není souzeno nic jiného, než rozprsknout se o špinavé dlaždice na nehezkém náměstí. Ale právě ta jediná kapka, ta, která je vyvolená, ta dopadla na tvář muže, který seděl na onom nehezkém náměstí a s pocitem marnosti pozoroval špinavé dlaždice. Kapka ho na tváři zastudila a muž si ji ledabylým pohybem setřel. Setřel si ji tak, jak se stírají slzy, neboť tento pohyb muž v poslední době konal často. Možná častěji, než by si sám přál. To jediné, co ho uklidňovalo – že slza byla vždy jediná. Jednou za čas se vykutálela, bez zjevné příčiny, bez zjevného důvodu, zkrátka jen tak se jí zachtělo být.

Muž zvedl oči k nebi. Temné mraky byly podivně vysoko a zvedal se nepříjemný vítr. Lidé na náměstí začali zrychlovat své kroky, aby co nejdříve mohli schovat své strachy někam pod střechu, někam, kde není taková zima. Muž se však nehýbal. Pomalu se vrátil pohledem na dlaždice. A tam, přímo před ním, poskakoval malý ptáček. Muž takový druh nikdy neviděl. Ptáček doskákal až téměř k mužově levé noze a zastavil se. Potom zvedl svou malou hlavičku, podíval se upřeně na muže a zašvitořil: “Spravedlnost spra spra spravedlnost.”

Soudce dočetl rozsudek, kývl na své přísedící a následně zmizel za dveřmi. Soudní síň se pomalu začala vyprazdňovat, justiční stráž pokynula na odsouzence a vyrazila spolu s ním na chodbu. Armáda novinářů obstoupila odsouzeného a spustila smršť dotazů. Odsouzený mlčel a snažil se protlačit ke schodům, což se mu za přispění strážců nakonec podařilo. Sestoupili o jedno patro a vydali se směrem k dalšímu schodišti, které již vedlo přímo k automobilu, jež měl odsouzeného dopravit zpátky do vazební věznice, aby si mohl vzít své věci. Byli už téměř u schodiště, když chodbou práskl výstřel. Odsouzený se sesypal k zemi, spolu s jedním ze strážců, ten druhý se tak lekl, že se mu na pár vteřin zastavilo srdce, proto nemohl vidět, kdo střílel.

Střílel muž, jež vyšel ze dveří záchodu, rozhlédl se, spatřil co chtěl, natáhl paži ve které držel zbraň a stiskl spoušť. Kulka si ani nestihla uvědomit, co se děje a už plnila svou povinnost. Muž poté pustil zbraň na zem, otočil se doprava a vešel do dveří označených cedulkou únikový východ. Sešel několik pater, prošel dalšími dveřmi a ocitl se na ulici.

Rozhlédl se a zmizel v davu.

Stojím nad tím klečícím mužem a v duchu se ptám, jak jsem se jenom do takové situace mohl dostat. Muž, jež přede mnou klečí, je strejda Milan. Kouká na mě nenávistným pohledem. Kupodivu nemá strach. Nečekané. Trochu jsem doufal, že se bát bude. Přece to tak bývá, ne? Že lidi mají strach z neznáma. A smrt je sakra velké neznámo, to ví bůh. Ale strejda Milan cítí jenom nenávist. Nedivím se mu. Taky bych jí cítil být na jeho místě. Zvednu ruku a přiložím mu hlaveň revolveru na kořen nosu. Strejda Milan se uchichtne.

            „Co? Připadáš si jak ve filmu, hrdino?“

            Jedno se mu parchantovi musí nechat. Kuráž má. Chvilku se mu koukám do očí. Strejda Milan mi to oplácí, aby pak opět promluvil.

            „Kdybych byl já na tvým místě, sež už mrtvej.“

            „Aby ses neposral.“ A stisknu spoušť. Rána překvapivě není hlasitá, hlava totiž v tu chvíli funguje jako takový, řekněme, biologický tlumič. Strejda Milan se sveze na zem a nehýbe se. Chvíli na něj koukám, pak se rozhlédnu. Všude je klid. Schovám zbraň a odcházím. Než dojdu k autu, začne se pomalu rozednívat. Nad obzorem se objeví červánky jako od Moneta a vane jemný větřík. Poměrně romantické panorama. Sednu si do auta a než nastartuji, vcelku dlouho se dívám do nikam. Překročil jsem určitou hranici a není cesty zpět. Mnoho možností mi teď nezbývá. Buď zmizet, anebo převzít byznys po otci.

            Otec…

            Můj otec je vlastně odpovědný za to, v jaké situaci se teď nacházím. Možná bych se mu měl pomstít a jeho byznys poslat ke dnu. Ale mstít se na mrtvém? Z toho člověk nemá ani radost, ani užitek. A tak konečně nastartuji a odjíždím.

            Než dojedu k hranicím města, sjedu z dálnice a zaparkuji auto pod nadjezdem. Z kufru vytáhnu kanystr s benzínem a vyliju jeho obsah uvnitř auta. Pak ho podpálím. Než se dostanu domů, je skoro ráno. Před vchodem do domu se zastavím. Tady to všechno vlastně začalo.

            Vracel jsem se tehdy z tenisu, zaparkoval jsem svého sporťáčka do garáže (dítě bohatých rodičů, chápete…), rakety hodil do posilovny a šel ke vchodu. Než jsem stihl vytáhnout klíče, všiml jsem si, že před dveřmi někdo leží. Rozběhl jsem se, abych se posléze v polovině cesty zastavil. Civěl jsem na mrtvé tělo v kaluži krve a celkem dlouho jsem si nebyl ochoten přiznat, že je to můj otec. Pomalými kroky jsem se k otci začal přibližovat. Čím jsem byl blíž, tím více mi začínalo docházet, k čemu asi došlo. Od otcova těla stékala krev v několika proudech a odkapávala do kanálu. Dveře a okolní zeď byly prošpikovány dírami od kulek. Stejně jako tělo mého otce, ke kterému jsem pomalu přikleknul.  

            Neměl šanci. Někdo tady střílel hodně a dlouho. Přiložil jsem dva prsty na tepnu s tím, že jsem moc dobře věděl, co ucítím. Respektive neucítím. Uběhlo několik minut, kdy jsem setrvával pohledem na mrtvém těle, když jsem si najednou uvědomil, že nebrečím. Měl bych přece brečet, ne? Tak nějak se to přece očekávalo. Ale nešlo to. Tak jsem překročil tělo a vešel do domu. Matku jsem našel na gauči. Třepala se jak ratlík a civěla do dávno vyhaslého krbu.

            „Mami?“

            Nic.

            Došel jsem k telefonu a vytočil tísňovou linku…

            „A napadá vás nějaký důvod, proč by mu to někdo chtěl udělat?“ To se mě vyptával tlustý kriminalista, který dorazil s doktory a kterému bylo úplně jasné, k čemu tady došlo a stejně tak mu bylo úplně jasné, jak odpovím.

            „Nenapadá.“

            Kriminalista se ušklíbl. „Kdyby vás něco napadlo, ozvěte se mi.“ To, že mi na sebe nedal žádný kontakt, mluví za vše. Matku odvezli do blázince, otce do márnice a já zůstal v domě osamocen. Pro dvacetiletého kluka by to mohla být i výhoda, ale nikoliv za stávajících okolností. Co mi v tu chvíli dělalo největší starosti, byl hlad. Nějak mi zkrátka z toho všeho vyhládlo. Otevřel jsem ledničku.

            Když jsem pak pomalu olizoval lžičku od bílého jogurtu, přemýšlel jsem. K čemu tady, do prdele, došlo? Bylo mi jasné, že to nějak souvisí s otcovým byznysem, ale nedokázal jsem rozkrýt detaily. Popravdě řečeno, nikdy jsem se o otcovy kšefty nezajímal. Proč taky? Očividně mě nechtěl zasvětit a své jsem měl vždy jisté. Lásku mi dávala matka – s výsledkem diskutabilním, peníze otec – s výsledkem nezpochybnitelným. O víc jsem se nestaral. Nicméně teď byla situace jiná, neboť se mi přestane podle všeho dostávat obojího. Co se týče mateřské lásky, tam ztráta není příliš akutní. Nicméně ztráta peněz může být komplikace celkem destruktivní.

            Ale věřil jsem otci. Pár věcí se mu totiž muselo nechat. Vždy myslel na zadní vrátka, a navíc, byla to hlava otevřená (tehdejší večer doslova). A protože mu bylo jasné, čím se živí, muselo mu být i jasné, jak to může skončit. A pro takový případ se stoprocentně zasadil o to, abychom to s matkou neměli moc těžké. Matka je teď mimo hru, takže to budu muset zvládnout sám. Nechal jsem jogurt jogurtem a vydal se otcovy pracovny.

            Těžký dubový stůl, knihovna, police, na stěně reprodukce Dalího. Sundal jsem obraz a zakoukal se na trezor ve zdi. Klíč. Kam asi tak mohl schovat klíč? Vysunul jsem šuplík u stolu a zavrtěl hlavou. Moc fantazie tedy otec neměl. Vyndal jsem ze šuplíku dlouhý, těžký klíč, otevřel trezor a následně mi klesla čelist. Úhledné komínky bankovek stály seřazeny, jak by co nevidět měly tančit kankán. Vzal jsem jeden komínek do ruky. Překvapila mě jeho váha. Jak reálná, tak i ta hypotetická – to zejména poté, co jsem v bankovkách poznal eura. Absolutně nemám schopnost od pohledu odhadnout hodnotu balíku peněz, nicméně mi bylo jasné, že tenhle balík je kurevský velký. Zavřel jsem trezor a posadil se do křesla. Moc se mi to nelíbilo. Měl jsem takové neblahé tušení, že ty peníze nějak souvisí s tím, proč teď tatínek mrzne v márnici.

            Ozval se zvonek. Že by zápletka?

            Za dveřmi stál mohutný muž v drahém saku. Vůbec se mi nelíbil.

            „Ty jsi kdo? Syn?“

            Přikývl jsem.

            „Tvůj taťka má něco, co není jeho.“

            Pokrčil jsem rameny.

            „Potřebuji to. Přines to.“

            „A co by to jako mělo být?“

            „Hromada peněz.“

            Šel rychle na věc, byl si sám sebou nějak moc jistý. Vcelku mě to sralo.

            „O žádné hromadě peněz nic nevím.“

            Chlápek na mě chvilku koukal, pak vzdychl, a pak vytáhl ten největší revolver, jaký jsem kdy viděl. Začal jsem mít problém.

            „Přines to.“ Zopakoval chlápek.

            Otočil jsem se na podpatku a vydal se po schodech nahoru. Zajímavé na celé věci bylo, že ještě než jsem se ocitl na prvním schodu, věděl jsem, jak to celé skončí. Na chodbě jsem nezahnul a nevešel do otcovy pracovny, ale pokračoval jsem dál. Do loveckého salónku. Tam jsem otevřel vitrínu na pušky a vytáhl loveckou brokovnici. Do obou hlavní jsem vsunul patrony a vydal se zpátky ke vchodu.

            Chlápek stál v klidu mezi dveřmi, ruce za zády. Koukal do země. Když mě zaregistroval, strnul. Koukali jsme na sebe jak v nějaké kovbojce. Vteřiny plynuly. Pak chlápek udělal prudký pohyb rukou zpoza zad. Dunivá rána se ozvala prakticky ve stejnou chvíli. Broky mu ošklivě pocuchaly koleno. Chlap vůbec nezařval, jenom se sesypal jak podťatý a dlaněmi držel zbytky kolena pohromadě. Revolver ležel kousek od něj. Zvedl jsem jej. Chlápek na mě koukl.

            „Mám zavolat sanitku, nebo to zvládneš?“

            „Já tě kurva zabiju!!“ Ječel.

            „To nepopírám.“

            „Seš mrtvej, ty zmrde! Seš totálně v piči.. Ty kurva ani nevíš, do čeho se pouštíš.“

            Chtěl pokračovat, ale už jsem ho neposlouchal. Chytl jsem ho za vlasy, vtáhl dovnitř a zabouchl dveře. Pak jsem ho přetočil na záda, přiklekl k němu a následně mu narval hlaveň toho opravdu velikého revolveru do pusy. Chlap zachroptěl.

            „Teď poslouchej ty šašku. Za chvilku ten kanón vytáhnu a ty mi potom řekneš, kdo tě poslal. Řekneš jméno a adresu. Nic víc. Kapišto?“ Chvilku jsem počkal a pak vytáhl revolver z jeho pusy.

            „Já tě kurva zabiju, ty zmrde pokurvenej…“ Postavil jsem se a otočil se ke vchodu. Tam, vedle dveří, byla položená taška s golfovými holemi. Jednu z nich jsem vytáhl a pak jsem rovnou z otočky vší silou švihnul chlápka do rozstříleného kolena. Tentokrát zařval. A pořádně. Počkal jsem, až se uklidní. Chvilku to trvalo.

            „Takže ještě jednou. Jméno a adresu.“

            Chlápek chvíli bojoval s bolestí a se svědomím, ale když mu došlo, že ještě jedna rána golfovou holí by prakticky znamenala amputaci nohy, nakonec podlehl a řekl mi, co jsem chtěl slyšet. Chytil jsem ho za zdravou nohu a odtáhnul z domu ven až k bráně. Tam stálo jeho auto.

            „Máš automatickou převodovku?“

            Chlápek zavrtěl hlavou.

            „V tom případě šťastnou cestu.“

            Nechal jsem ho u auta a vrátil se do domu. 

            To, co mi řekl, se mi vůbec nelíbilo. Podle všeho ho poslal strejda Milan.

            Strejda Milan byl strejda proto, že jsem ho znal od mala a vždycky jsem mu říkal strejdo. Dělal s otcem byznys. Měl takový mafiózní vzhled i návyky. Byl mi k smíchu. Mafián Milan. Prostě k popukání. Nicméně pokud se vyskytly problémy, vždy je vyřešil. Buď za pomocí peněz, anebo násilí. Jednou otce vysekal z fakt pořádných sraček, něco kvůli daním, na podrobnosti se neptejte. Hlavně ne na podrobnosti toho řešení. Nicméně teď to vypadalo, že pro strejdu Milana se problémem stal můj otec. A tak problém odstranil. A mě nezbývá, než na to zareagovat.

            Nevykládejte si to špatně, nemám potřebu udělat to z nějakého nutkání nastolit spravedlnost, ta je mi celkem ukradená. Spíše mi jde o princip. Nikdo si přece nemůže myslet, že akce nevyvolá reakci. A reakce by přece měla být adekvátní. A tak jsem doběhl ke svému sporťáčkovi, nastartoval  jej a čekal až d´Peirac přijde na způsob jak řídit bez jedné nohy. Párkrát mu to zdechlo, ale nakonec se rozjel. Vydal jsem se za ním.

            Tušil jsem, že strejda Milan bude mít velký dům, ale i tak mě ten palác celkem zarazil. Zahrada byla obehnána zdí a do areálu se člověk dostal pouze branou, jež byla hlídaná. Peirac vjel dovnitř, já zaparkoval u zdi. Pak jsem vyskočil na střechu sporťáčku a nakonec přeskočil zeď do zahrady. Tam jsem zkontroloval ukořistěný revolver. Šestiraňák, bez pojistky. Pěkné dělo. Když člověk schytá kulku z takového drobečka, nadělá to pěknou paseku. Strčil jsem revolver do kapsy a vydal se k domu.

            Na dveřích viselo klepátko jak z anglického venkova. Chtěl jsem ho použít, ale pak mi došlo, že nejdu na návštěvu a vzal jsem za kliku. Za dveřmi byla místnost s botami. Já se nezouval. Pokračoval jsem dál do domu, až jsem se nakonec ocitl v hale se schodištěm. Shora se ozývaly hlasy, stejně tak jako zpoza dveří napravo. Přišel jsem blíž a přiložil ucho ke dveřím.

            „Mě, do piče, nezajímá nějaká brokovnice, mě zajímají prachy!“ Strejda Milan byl nejspíš rozezlen. „Já ti seru na nějakého doktora, kurva! Já seru na tvoji nohu! Jsi kurva neschopný, pocákals mi koberec a poškrábal kurva moje auto! Polib si prdel, debile.“ Pauza, aby se strejda Milan nadechl. A najednou se dveře otevřely. Stál za nimi tlustý chlap. Gorila.

            „Dobrý večer.“ Řekl jsem. A vytáhl drobečka.

            Trvalo vteřinu, než si gorila uvědomila, co se děje. Pak zaduněla rána. Ramenní kloub gorily explodoval a ta se s jekotem svezla na zem. Další bouchač, co seděl v křesle, vyskočil a začal šátrat v bundě, co byla přehozena přes židli. Schytal to do pravého třísla. Náraz kulky ho odhodil metr dozadu. Bouchač hýkal a začal kontrolovat, zda zůstal bouchačem. Shora jsem uslyšel výkřiky. Otočil jsem se. Na schodech se objevil chlap s pistolí. Zamířil na mě a stiskl spoušť. Nic. Zapomněl odjistit. Prostě smůla. Zvedl jsem paži a vystřelil. Chlapova noha vylítla do vzduchu a ten udělal legrační kotrmelec ve vzduchu. Pak se skutálel po schodech dolů. Další chlap, mimochodem v županu, zůstal stát za rohem a začal pálit jak u Verdunu. Zpoza rohu mu čouhal jenom nos a kousek oka. Střílel nazdařbůh, prakticky vůbec nemířil. Já mířil. Kulka rozdrtila roh zdi přesně v místech, kde ten chlap měl hlavu. Kusy omítky a cihel se rozprskly na všechny strany a chlap v županu mohl znova do sprchy. Nastalo ticho.

            Otočil jsem se zpátky do místnosti. Strejda Milan na mě hleděl s otevřenou pusou a Peirac se opíral o kulečníkový stůl. Udělal jsem pár kroků a vstoupil dál do místnosti. Pár okamžiků jsme na sebe koukali a mlčeli. Pak jsem se otočil na Peiraca.

            „Odpal.“

            Peirac se začal belhat ke dveřím.

            „Tam ne. Oknem.“

            „Jak oknem?“

            „Prostě oknem.“

            Peirac pokrčil rameny, dokulhal k oknu, a když ho otevřel, přehoupl se přes parapet do zahrady. Dopadl do hlíny, zařval bolestí a zůstal sedět na bobku. Pak se pomalu začal zvedat. To už jsem stál v okně a přetáhl ho tágem přes hlavu. Chvíli se ještě pohupoval, až nakonec usnul.

            Strejda Milan něco řekl, ale nerozuměl jsem mu. Všude hýkali a sténali poranění muži. Zamířil jsem drobečkem na strejdu Milana.
            „Jdeme.“

            „Kam?“ Zeptal se.

            „Pryč.“

            „Kam?“

            „Neptej se a jdi.“       

            Strejda Milan se vydal na cestu. To, že se nezeptal, proč se to všechno děje, vycházelo z toho, že mu to bylo úplně jasné. A mě díky tomu taky.

            Vyšli jsme před dům. Ukázal jsem mu na auto, kterým přijel Peirac. Řekl jsem mu, ať si sedne na místo řidiče. Já sám jsem se potom posadil dozadu.

            „Kam mám jet?“

            Zamyslel jsem se a pak řekl:  „Do lesa.“

            „Do jakého lesa?“

            „To je jedno. Nějaký určitě znáš, ne?“

            Vyrazili jsme. Celkem dlouho jsme mlčeli, ale nakonec to strejdovi Milanovi nedalo.

            „Jsi celkem šikovný, chlapče. Moh bys to dotáhnout celkem daleko.“

            „Drž hubu.“

            „Ne, opravdu. Člověk s tvými schopnostmi se jen tak nenajde. Pokud by ses přidal ke mně, byli bychom nezastavitelní. Přejdi ke mně. Co ty na to?“

            „Jsi snad kurva nějaký Darth Vader, nebo co? Drž hubu a řiď.“

            Strejda Milan zavrtěl hlavou a ztichl. Když jsme kousek od jedné benzinky míjeli policejní auto, šťouchl jsem strejdu Milana do žeber mým drobečkem, aby ho snad nenapadlo vymýšlet nějaké vylomeniny. Nakonec jsme odbočili z asfaltky a pár kilometrů poskakovali po lesní cestě. Nakonec strejda Milan auto zastavil.          

            „Vystup. A nech rozsvíceno. Dálkové.“

            Vylezli jsme z auta. Chvíli jsme pokračovali pěšky a když už světlo pomalu začínalo slábnout, zastavili jsme se.

            „Klekni si.“

            Strejda začal být nervózní. „Hele poslouchej, já vím, že to, co se stalo, tě nejspíš rozhodilo, ale rozmysli si to.“

            „Klekni si.“

            „Nekleknu.“

            Přetáhl jsem ho hlavní revolveru přes čelist.

            „Klekni si.“

            Strejda Milan se svezl na kolena a já mu přiložil hlaveň revolveru na kořen nosu.

            Zbytek už znáte.